Raped soul and mind / Znásilněná duše a mysl

Ok, at first I should answer for me very important question. Why am going to bother with the blogging anyway? I want to say that I am not a kind of Erasmus student who is still talking about himself and his experience from abroad. And because nobody wants to listen to him all the time again and again, he has decided to set up a blog. No! This is not a reason.

The reason is, since I arrived to Russian Federation I have felt a bit strange. I still cannot stop thinking about friends and life I left behind. In last 8 months just happened too much and my brain is not able to except and experience everything. For instance State exam and final presentation of my bachelor project in June, summer love and break up after that. Then studies in Sweden and many of new people, new university and great parties in dormitory Ostkupan. Then after 4 months going back to Czech Republic to see my family and my old friends again, week in the mountains during the New Years Eve, then perfect week in Poland with people from Erasmus. And at the end flight to Moscow to airport Domodedovo, where was a terrorist attack just one day before and three days in train on Trans-Siberian Railway travelling to Krasnoyarsk. And now I am again experiencing the new people, university...  Shortly speaking, it is just too much for me and I need to write down at least something and relief to my soul and mind as well.

Because the life is pretty exciting this year and a lot of new is happening every day, sometimes I am wondering... will I be able to live normal life when I will go back to my university in Prague? When the life will be as it used to be, will not I be bored? I do not know. Maybe this blog could help me, when I will try to remind my old life “on the road”. So let’s work on it! 

I should also mention motto of this blog: "Life is like a box of chocolate you never know what you gonna get."

 

Dobře, nejprve než začnu psát, měl bych si zodpovědět základní otázku. Proč se vůbec otravuji s blogováním? Musím říct, že nepatřím k těm studentům, kteří se právě vrátili ze stáže v zahraničí a stále mají potřebu všem blízkým vykládat své zážitky. Ti už se potom stanou k oněm historkám apatičtí, protože už je prostě nebaví poslouchat pořád to samé. A protože onen student má stále potřebu se sdělováním zážitků, založí si blog, kde všechno „vyblije“. Ne! Tohle není můj případ.

Důvodem je, že od té doby co jsem přesáhl hranice Ruské Federace, cítím se poněkud zvláštně. Stále nemohu přestat myslet na moje přátele a na život, který jsem nechal za sebou. V posledních 8 měsících se toho stalo prostě tolik, že můj mozek to už nemůže vše přijmout a pořádně prožít. Pro příklad v červnu Státní závěrečná zkouška a obhajoba mého bakalářského projektu, následně letní láska a poměrně brzký rozchod. Poté studium ve Švédsku a mnoho nových lidí, nová universita a skvělé akce na koleji jménem Oskupan. Pak po čtyřech měsících cesta zpátky do Česka za mou rodinou a starými přáteli, týden v Jeseníkách přes Nový rok, hned poté perfektní týden v Polsku s partou lidí ze Švédska. No a poté už let do Moskvy na letiště Domodědovo, kde se den předtím odehrál teroristický útok a následně třídenní cesta vlakem po Transsibiřské magistrále do Krasnojarsku. A nyní znovu. Noví lidé, univerzita... Krátce řečeno je toho na mne prostě moc a potřebuji se vypsat alespoň z části toho, co nyní prožívám a trošku tím ulevit mé duši a také mysli.

Protože nyní je život opravdu zajímavým a každý den se děje tolik nového, občas si tak dumám... budu ještě schopen žít normální život, jakmile se vrátím zpět do mé domovské university v Praze? Když život bude takový jaký dřív býval, nebudu se cítit znuděný? Nevím. Možná tento blog by mne mohl pomoci, když si budu chtít připomenout můj starý život „na cestě“. Tak pusťme se do toho!

Měl bych ještě zmínit motto tohoto blogu: „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš.“

 

Sweet Sweden - kitchen party / Jedna z nezapomenutelných posezení v kolejní kuchyni

Russian party in Sweden / Ruská party ve Švédsku